Milovníci hraček aneb Všichni musí zemřít

1. kapitola

Seděl jsem právě ve stínu markýzy na terase hotelového apartmánu a pozoroval dnes poměrně klidné moře a bílou pláž před ním. Vychutnával jsem při tom dvě největší místní delikatesy – doutník a rum – a těšil se, jak si večer zaplavu. Zbytečně. Někdo zaklepal na dveře, a když jsem otevřel, stál před nimi obrovský černoch v hotelové uniformě a pokoušel se mi něco vysvětlit španělsky. Naštěstí to doprovázel posunky, takže jsem vyrozuměl, že mám v recepci telefonní hovor. Byla to jediná možnost, jak se se mnou spojit, protože jsem měl po celou dobu pobytu vypnutý mobil, aby mě nikdo nerušil. Jak se ukázalo, bylo to stejně marné. Když jsem zvedl sluchátko, potvrdil jsem si neblahé tušení, že jde o služební hovor.
„Tady je sekretariát ministerstva školství, Novotná,“ ozvalo se, „máte se okamžitě dostavit do Karmelitské. Pan ministr s vámi potřebuje mluvit.“
„Ale já mám ještě týden dovolenou,“ bránil jsem se zoufale.
„Veškeré náklady spojené s přerušením vaší dovolené budou plně uhrazeny,“ zněla striktní odpověď.
„Ale jak se dostanu zpět?“ pokusil jsem se ještě získat nějaký čas, abych se nemusel hned vrátit.
„To je zařízeno. Za dvě hodiny vám odlétá letadlo do Frankfurtu. Tam vás bude čekat řidič pana ministra a odveze vás přímo k nám.“
„Co se děje?“ zeptal jsem se, protože bylo hodně nezvyklé, aby ministerstvo školství tak utrácelo za řadového úředníka. Situace byla asi opravdu vážná. O co šlo, jsem se však nedozvěděl. Bylo mi řečeno, že mi všechno vysvětlí přímo pan ministr.
Nic jsem nevytáhl ani z řidiče, který na mě opravdu čekal na letišti ve Frankfurtu a odtamtud mě převezl přímo do Karmelitské. Z hotelu až na ministerstvo za necelých šestnáct hodin. Neuvěřitelné. Už jsem věděl, že vzhledem k tomu, že jsem téměř celou dobu v letadle prospal, neměl bych mít s časovým posunem větší problém. Tušil jsem totiž, že mě čekají mnohem větší potíže než nepravidelný spánek.
Současného ministra školství jsem na vlastní oči viděl jen jednou, když se při nástupu do funkce představoval zaměstnancům. Proč na tuto parádu, naštěstí i s občerstvením, pozvali i mě, nevím dosud. Cestu do ministerské kanceláře jsem znal poměrně dobře, protože s jeho předchůdci jsem občas nějaká jednání vedl, ale za tohoto jsem do ní vcházel poprvé. Naprosto jsem netušil, co tak zásadního a neodkladného po mně může chtít, když jsem musel přerušit dovolenou a on byl dokonce ochoten mi to všechno zaplatit a poslat pro mě až na letiště do Frankfurtu svého řidiče.
„Jsem rád, že jste tady tak brzy,“ přivítal mě. Pořád jsem nevěděl, proč sedím v jeho kanceláři, a tak jsem raději mlčel.
„Určitě jste slyšel o tom, co se stalo v mateřské škole ve Strážově,“ začal být konkrétnější.
„Myslíte tu vraždu? Ta informace se ke mně dostala těsně před tím, než jsem odjížděl na dovolenou. Ale podle všeho to není pro mé oddělení, to je věc policie,“ hájil jsem se. Jak se ale ukázalo vzápětí, zcela zbytečně.