📖 Tištěné Katalogový titul
Chodské pohádky
Kniha Chodské pohádky hraje v české literatuře nezastupitelnou roli. Autor v ní totiž zachoval a zpracoval pohádkové látky pocházející z jedné kouzelné části naší země, o jejichž existenci se již pochybovalo. Uplatnil v nich jak nejlepší vlastnosti lidových vypravěčů, tak i svůj jedinečný epický talent, své mimořádné vypravěčství, svůj cit a svou kritičnost, s jakou postihoval sociální i morální život tehdejší doby.
Baarovy pohádky jsou srozumitelné a sdělné natolik, že jsou určeny zejména dětskému čtenáři, ačkoli i dospělý příjemce si v nich najde své, obzvláště moudrost a humor. Kvůli nim například vzniklo i filmové zpracování pohádky Jak dal sedlák študýrovat vola s nezapomenutelným vypravěčským podáním Františka Filipovského. Jindřich Šimon Baar původní látky umělecky notně prohloubil a podařilo se mu vytvořit specifický pohádkový žánr, který v bohatém vývoji české pohádky stojí na rozhraní tradičního a moderního podání. Osmnáct jeho představitelek, připomeňme z nich alespoň pohádky Jak šel Paleček na vandr, O zlý ženě, O tom, proč medvěd s liškou nekamerádí, O lakomým mlynáři a chytrý Káče, O líný Mance či O chytrým Honzovi, se v tomto vydání, které nově ilustroval Milan Kocmánek, uchází o vaši čtenářskou přízeň, a to po dlouhých čtyřiceti osmi letech.
Ukázka
JAK ŠEL PALEČEK NA VANDR
Za těch starých časů, když ještě chodily krávy bez ocasů, žil na Dílech švec a ten neměl žádný děti. Jeho ženu to tuze mrzelo, protože všude, v každý chalupě, běhalo dětí jako smetí, jenom u ševců ve dne v noci ticho jako v kostele, děťátko tam nezaplakalo ani se nezasmálo, nebylo s kým se vadit ani těšit, nu, smutno tam bylo. A tak jednou, když ševcová viděla zase po jaru malý děti běhat na sluníčku a hrát si, dala se do pláče a vykřikla: "Všecky mámy mají ňákou radost na světě, jenom já nemám žádnou. Kdybychom taky měli ňákýho chlapečka, třebas jenom malýho jako palečka, byla bych spokojená." A opravdu, za krátký čas se jim narodil chlapeček zdravý, hezký, ale malý jako paleček. Ševcová teď měla, co chtěla, a opatrovala chlapečka jako oko v hlavě. Naučila ho pít, jíst, mluvit, běhat, takže byl chytrý i veselý jako veverka, každý, kdo ho jenom uviděl, musel ho mít rád, a protože málo rostl a zůstával pořád maličký jako paleček, říkali mu všichni doma i po vsi Paleček.
U ševců, toť se ví, když měli syna, měli taky na koho hospodařit, a přičiňovali se dost a dost. Táta ševcoval, ale protože u nás chodí všichni pořádný lidi v létě bosi, v zimě v dřevákách a boty obujou, jenom když jdou v neděli k Pánu Bohu do kostela, ševce tu řemeslo neuživí. Každý musí mít taky kousek políčka, loučku, kravku, pár slepiček, aby hladem neumřel. Paleček tátovi pomáhal ševcovat i sedlačit, a protože ho máma krmila vtipnou kaší, brzy se všemu naučil.
Tak jednou na zimu, když už byly brambory vykopaný, jel švec přeorávat brambořiště. Políčko leželo až u Klenčí pod lesem, proto řekl ženě, že tam zůstane přes poledne, aby mu Paleček přinesl na pole oběd. Ševcová vařila ze šťávy omáčku a z pobílý mouky rozpíčky, pospíšila si, a když hodiny ukazovaly na jedenáctou, dala jídlo Palečkovi do košíčku a poslala ho za tátou. "Budete mít oba dost, můžete jíst spolu, dala jsem vám tam dvě lžíce," povídala chlapci ještě ve dveřích a dívala se za ním, jak upaluje s kopce dolů. Když přiběhl Paleček na pole, vidí tátu táhnout brázdu zrovna ke druhýmu konci. Sedl si na mez a čekal, až táta obrátí a přijede k němu zpátky. Odkryl zatím košíček, vytáhl rozpíčky, sundal s hrnce pokličku, omáčka zavoněla, až měl plnou hubu slin, a protože byl tuze zvědavý, chtěl se podívat, z čeho asi ta omáčka je a kolik je jí v hrnci, jestli bude pro oba dost. Proto se chytil hrnce, vylezl po uchu až nahoru na okraj, nahnul se nad hrnec, vtom se zakymácel, nožička mu ukouzla a - tu máš - po hlavě spadl do omáčky.
