📖 Tištěné Katalogový titul
Sokl
Dvě novely v jednom. Sokl je o svobodě, umělecké i lidské, na pozadí stoleté historie naší země z pohledu hanáckého maloměsta a jejich občanů. Za sto let se toho může změnit hodně, ale charaktery a povahy zůstávají. Hlavní postavou je sochař tvořící celý svůj život díla na podstavec před sokolovnou, leč tyto pod vlivem doby a vlivných musí neustále předělávat. V tomtéž úsilí pokračuje i jeho syn, snažící se na něho navázat a pochopit dobu, v níž otec žil, protože on vyrůstal ve svobodném světě. Novela druhá se zabývá myšlenkou, že se můžete nacházet v životní situaci, s níž si nevíte rady, a potkáte neznámého člověka, který vám svojí náhodně vyřčenou větou „nakopne“ život správným směrem, aniž by to tušil. A přesto vám to může zásadně pomoci. Devatero lidí, devatero setkání, devatero osudů. Co vám kdo dá? je příběh jednoho jediného dne z doby dnešní.
Ukázka
Odpolední slunce nasvěcovalo právě tu část mého ateliéru, kde jsem jeho paprsky nejvíc potřeboval. Umyl jsem si ruce v oprýskaném lavoru, ale záměrně si je neutřel. Přistoupil jsem k Ní a ještě jednou přejel mokrýma rukama Její boky a pak křivky Jejího nádherně tvarovaného pozadí. Poodstoupil jsem tak, abych Ji viděl celou zezadu. Pak jsem Ji obešel, takže mi do očí svítilo slunce. Trochu jsem je přivřel a jen tak zlehka jsem pohladil Její ňadra. Na hlavu jsem se zatím nesoustředil, nikdy jsem to nedělal, vždycky mě zajímal nejprve celek a výsledný dojem.
Chvíli jsem stál s přivřenýma očima a ruce jsem ponechal na Jejích ňadrech. Pojednou jsem měl pocit, že nejsme v ateliéru sami, že nás odněkud někdo pozoruje. Podíval jsem se ke dveřím, ale pořád mě trochu oslepovalo slunce, které klesalo níž a níž. Trvalo dost dlouho, než jsem se zmohl na to, abych ustoupil z jeho přímých paprsků a oslovil toho, jehož přítomnost jsem spíš tušil. Když jsem promluvil, hlas jsem měl stažený a sucho v ústech mi lepilo jazyk na patro.
„Je tu někdo?“ vyšlo ze mě stísněně.
Udělal jsem dva kroky ke dveřím a teprve pak jsem si všiml, že jsou pootevřené. Nevzpomínal jsem si, že bych je snad zapomněl zavřít, ale při mém zaujetí prací by to popravdě nebylo nic zvláštního. Udělal jsem další dva kroky a zdálo se mi, že černý závěs je divně poodhrnutý. Já bych ho tak určitě nenechal! Nebo snad ano? Už jsem si nebyl jistý ničím.
Za závěsem kdosi tiše zakašlal. V panice jsem udělal zase dva kroky dozadu a utřel si ruce do pláště.
„Promiňte, nechtěl jsem vás rušit, nebo snad dokonce vylekat,“ ozvalo se za závěsem a jakási temná a tajemná silueta se od něho oddělila.
