📖 Tištěné Katalogový titul
Podzimní rovnodennost
Druhá řádná básnická sbírka Zdeňka Fuky šzce navazuje na jeho předchozí s názvem Cesta domů (2002). Opět v ní mistrovsky zaznamenává chvíle děsu mezi bytím a nebytím, avšak v básních je patrná stupňovaná touha po vyslovení nevyslovitelného, navíc ještě v nitru přetavovaného v hodnotu, kterou stěží převezmou lidé citově hluší a slepí. Autor navíc dokáže i v nejkrutější chvíli najít okamžik zvratu, rozsvítit světélko naděje. K vyznění jeho veršů ščinně přispívá osobitá schopnost co nejšspornější zkratky, pomocí ní zpívá svá desatera vytepaná dláty bolesti. Ilustrace Miroslav Tiefenbach.
Ukázka
Není však již pozdě?
Ale ano – řekla
já vím!
Chtěl bys být s Chan Šanem
na Ledové hoře
a psát nové verše
do kůry stromů
Není však již pozdě?
Oblaka plynou
a ty jen občas zahlédáš
vrcholek hory
Ale kam?
Svět v štlumu
svět ve svých bouřných
hodinách
svět utápějící se
v krvi
Možná že návrat!
Ale kam
!do diluviálních čas?
Odrané peří ptáků
o tom nesvědčí
Chléb který jíme!
Chléb
který jíme
pokrm pro bratra
unaveného v boji
mana
pouštní bylina
znamení
moci boží
zázrak
dotýkaný námi
každý den
Snad příště
Ne
neměl odvahu
jí to říci
a přece
nevidomá
a proto neslyšící
nechtěla vědět nic o něm
a natož o sobě!
Možná jednoho dne
až zcela blízko smrti
by jí mol dopovědět
svůj příběh
ale k čemu
a proč
když i sama sobě
odpustila
a to co bylo
už není
Snad příště!
